Byl to paradoxně Miloš Zeman, který si (po jeho ostudně prohrané prezidentské kandidatuře 2003) vylobboval u svých přátel v obou komorách Parlamentu přímou volbu prezidenta. Jemu se díky tomu splnil osobní sen. Vrátil se do vysoké funkce (jeho nevoliči naopak museli 10 let trpět). Zeman nemusel (díky přímé volbě) škemrat o podporu komunistů v parlamentu veřejně (jako to ponižujícím způsobem učinil Václav Klaus), ale oslovil komunistické příznivce nepřímo v kampani.
Za ostudný průběh prezidentování Miloše Zemana ale nemohla přímá volba, ale spíše pokračující (ne)vkus některých skupin voličů, kteří se snadno nechají manipulovat. Přímá volba je sice novým, ale pozitivním prvkem v české politice. Hlasovací právo vykonává občan ve svobodných volbách přímo (nikoli pomocí prostředníků v parlamentu, kde politické obchody může snadno provozovat malé skupiny vybraných osob).
V přímé volbě prezidenta se počítá každý hlas ve 100%, takže to není žádné přepočítávání hlasů jako parlamentních volbách, které mám „zařídil“ pomocí (o)poziční smlouvy Zeman s Klausem. Pokud bychom totiž vzali výsledek prvního kola volby podle okresů (anebo volebních okrsků), tak vyhrál ve většině z nich Babiš. Je důležité nezapomínat na to, že nám tu stále tak trochu zůstává jistá neopominutelná deformace volebního systému podobě přepočítávání voličských hlasů v parlamentních volbách. Ústavní soud jí sice v roce 2021 zrušil, ale politické strany jí částečně ponechaly funkční.
Přímá volba svojí čitelnou formou láká k volební účasti. To potvrzují i poslední čísla. Přímá volba prezidenta je o nesrovnatelně populárnější, než volby do Evropského parlamentu nebo do Senátu. To je samozřejmě škoda. Je možné, že voliči po čase více pochopí (a média to zdůrazní), že i tyto instituce jsou pro nás důležité. Stejně tak je důležité (v době války Ruska proti Ukrajině) naše pevné ukotvení v EU a bezpečnostních strukturách. To je klíčové pro rozvoj Česka dnešním propojeném světě, ve kterém dochází ke střetům velmocenských zájmů. A není to jen Ruská agrese. Hrozí, že se dá do pohybu také Čína.
Vzhledem k tomu by bylo dobré, pokud by v prezidentské kanceláři seděl člověk nejen s potřebným s politickým přehledem, ale ten, který vždy upřednostní české národní zájmy před soukromými (firemními), bude umět hájit bezpečnost naší země. Vždyť prezident je i náš nejvyšší velitel. Naštěstí těmto základním bezpečnostním požadavkům relativně vyhovují oba kandidáti prezidentské volby. Oba nezpochybňují členství v EU ani NATO. Doufejme tedy, že tyto bezpečnostní otázky nebudou součástí druhého kola prezidentské kampaně.
Během války na Ukrajině je hodně důležité sladění zahraniční politiky mezi vládou a prezidentem. Jinak by opět mohlo docházet ke kakofonii hlasů české zahraniční politiky (jak ten stav rozhádanosti ústavních činitelů kdysi pojmenoval Václav Havel). V dobách prezidentování Václava Klause k tomu docházelo také (kvůli hájení ruských a čínských podnikatelských zájmů některých českých oligarchů) a pokračovalo to ještě viditelněji během funkčního období Miloše Zemana. Ten se k tomu rád propůjčoval, podobně jako je prezidentský předchůdce.
Andrej Babiš by z hlediska zákulisního zneužívání české zahraniční politiky v byl pokračováním politiky Klause i Zemana s tím podstatným rozdílem, že by zvládal roli vrcholného politika a zákulisního lobbisty v jedné osobě.
Že se v případě Andreje Babiše jedná o hrubého populistu a lháře, nikoli standardního demokratického politika, je po letech demonstrací (v celé republice) proti jeho způsobu zneužívání moci, mnoha voličům naprosto jasné.
V chudších regionech ale populistického prezidenta zdá se mnozí chtějí. Že je ten populista krmí jen krásnými sliby a řečičkami, zatímco si plní vlastní kapsy, to je jim celkem jedno.
Demokrat na hrad!
